Stránky o seriálu M*A*S*H

Stránky o nejlepším seriálu MASH

Herci a jejich postavy

Alan Alda-Hawkeye

Mou první reakcí na roli Hawkeyho Pierce bylo její odmítnutí. Neuměl jsem si představit, jak bych dokázal zvládnout cestování, a rozhodně jsem neměl v úmyslu vyžadovat něco takového po své rodině. Nechtěl jsem, aby náš rodinný život byl ovlivňován pracovní smlouvou. Scénář k pilotnímu filmu byl skutečně vynikající, jenomže já si potřeboval být jistý, že nemá jít jenom o další přihlouplý komediální seriál, jehož děj tentokrát čistě náhodou spadá do období korejské války. Gelbartův scénář k pilotnímu filmu byl výjimečně skvělý. O hodně převyšoval všechno, co jsem do té doby četl. Odmítl jsem už mnoho nekvalitních scénářů. Měl jsem obavy, že Larry se po dokončení pilotního dílu vrátí do Anglie a že autoři a produkční štáb začnou válku brát pouze jako pozadí pro nevázané žertíky a rozpustilou zábavu. Já chtěl něco jiného. Především jsem chtěl ukázat, že válka byla strašná... že lidé v ní trpěli a že rozhodně nebyla příležitostí k veselí. Skutečnost, že ani v takových podmínkách zúčastnění neztráceli smysl pro humor, nechť je jen ctí.

Než jsem se zapojil do práce na seriálu M*A*S*H, udělal jsem osm filmů a hodně divadelních věcí. Přechod k televiznímu seriálu jsem zvládl bez problémů. Předem jsem poznal, že jde o výjimečný projekt, a od samého začátku jsem doufal, že z toho dokážeme udělat něco skutečně kvalitního. Tři nebo čtyři z prvních scénářů napsaných externími autory byly slabé, všechny ve stylu bezduché vojenské komedie. Mnozí tehdy ještě nechápali, že chceme, aby se divákům odvíjeli před očima dvě úrovně současně. Tím nemyslím dvě dějové linie, ale dvojí záměr, na první pohled komická, pod ním vážný. Vzpomínám si na to, jak McLean Stevenson jednou přišel a řekl: "Nemyslím, že tohle je to nejlepší, co jsme schopni udělat. Vy to určitě dokážete a byl bych rád, kdybyste to tento týden zvládli beze mě." Oznámil nám to velice citlivě. Neřekl prostě: "Já na znamení protestu odcházím." Sdělil nám, že by byl potěšen vyšší kvalitou. Gene a Larry se podle toho zařídili. Každý týden bylo znát, že jsme se o něco zlepšili. Larryho scénáře byly vtipné a svěží, a než uplynula polovina sezóny, dostali jsme se k epizodě Někdy slyšíš kulku, ve které jeden z pacientů umírá na operačním stole. Tehdy jsem se poprvé odvážili zkombinovat temné se světlým. Společnost začala prskat: "Co to má být? Komedie, nebo tragédie?" Měli strach, že diváci to nepřijmou. Jenomže diváci byli před společností vždycky o krok napřed.

Než jsem napsal scénář k epizodě Sny, příběhu v němž vyčerpaní protagonisté uléhají k odpočinku v kratičkých okamžicích mezi operacemi a zají se jim sny, diváci jako by s námi uzavřeli určitou dohodu. Dovolili nám maximálně otevřít stavidla své představivosti, protože věděli, že se k nim nikdy nebudeme chovat urážlivě či bezohledně. Léta plynula a my objevovali nové a nové způsoby, jak pronikat stále hlouběji, a místo abychom příběhy dělali postaru, hledali jsme k jejich vyprávění jiné cesty. Také jsme nalézali stále víc věcí, které jsme divákům mohli sdělit o jednotlivých postavách. Nemyslím, že Hawkey by se za těch jedenáct let nějak moc změnil - podle mne o něm prostě jen víc víme a lépe dokážeme prohlédnout jeho chování. Vidíme chyby, slabosti, jeho přístup k lidem a charakteristický způsob jednání, které je ne vždy právě hrdinské, ale činí jej rozměrově bohatším.

M*A*S*H ve skutečnosti není situační komedie. Mohli jsme jej natočit i tak, že by v něm nebylo k smíchu vůbec nic. Jenomže to bychom byli neuvěřitelně hloupí. A tak jsme raději kombinovali těžko stravitelné s oddychovým. Brutalita války postavená vedle touhy uzdravovat - žádná jiná televizní komedie neměla tak silný základ. Přišla mi spousta dopisů od lidí, kteří nám děkují, že jsme je přiměli smát se a plakat zároveň. Když se vám něco takového podaří, jedná se o ten nejlepší druh dramatu, protože právě takový je život.

Úspěch seriálu M*A*S*H jsme nikdy neplánovali; přišel sám. Kdybychom s ním předem počítali, možná bychom byli zklamaní. Rozhodně jsme neměli ambice dostat se do nejsledovanější desítky. Říkali jsme si, že nám úplně stačí první padesátka. když jsme začínali, byli jsme na samém jejím konci jako pravý opak úspěšných seriálů a lidé ještě dlouho poté, co se M*A*S*H začal vysílat, netušili, oč nám vlastně jde.

Můj program byl skutečně nabitý. Přes týden jsem natáčel dvanáct hodin denně a po večerech jsem psal, protože jsem se snažil zabít čas, kdy jsem byl sám, takže jsem vlastně pracoval patnáct až osmnáct hodin denně. Na víkendy jsem létával domů k rodině, vždycky v pátek večer. Arlene, moje žena, byla skvělá. Čekávala mě na letišti v šest ráno. Hodina, kdy jsme jeli domů z letiště, patřívala mezi ty nejkrásnější chvíle. V prvním roce jsem napsal jeden scénář, jeden či dva ve druhém, pak o něco později ještě čtyři či pět dalších. Když odešel Larry Gelbart , Burt začal víc spoléhat na mě, protože my dva jsme tam jako jediní z autorského týmu byli od samého začátku. Oba jsme se snažili udržet kontinuitu seriálu s ohledem na znalost jednotlivých postav.

Nevím, čím procházejí lidé v jiných, podobně dlouhých seriálech. My jsme byli do samého začátku odhodlaní dát do své práce maximum, jak jsme si ostatně slíbili. Byla to neutuchající výzva, koncept beze dna; vždy do něj šlo proniknout ještě dál a hlouběji. Všichni jsme měli pocit, že děláme něco mnohem důležitějšího než cokoli, s čím budeme mít tu čest kdy potom. Byla to výzva naší cti nejen profesionální, ale také ryze lidské
Žádné komentáře