Stránky o seriálu M*A*S*H

Stránky o nejlepším seriálu MASH

Herci a jejich postavy

Cary Burgoff-Radar

Když Bůh seslal Izraelitům přikázání, nebylo jich je deset, byl to celý systém životních pravidel. Řekl, že máte-li šest let otroka nebo otrokyni, sedmý rok byste je měli propustit na svobodu. To se stalo před 2000 lety a Bůh už tehdy věděl, že když člověk uzavře nějakou dohodu, za pět let ji pěkně přeroste. Je to přirozený vývoj, biologická potřeba, proto ten nepokoj v sedmém roce. Je zapotřebí přehodnotit původní smlouvu v kontextu změny, která se udála v člověku a jeho okolí. A tak jsem v sedmém roce producenty uvědomil, že končím. Měl jsem pocit, že publikum si to zaslouží a že bude mít z ukončení Radarova pobytu u 4077 radost. Chtěl jsem se vrátit až na závěrečnou epizodu.

Producenti zpočátku nesouhlasili. Kolem McLean Stevensova odchodu byl velký poprask a oni nechtěli, aby se situace opakovala. Báli se čehokoli, co mohlo způsobit pokles sledovanosti. Kolovaly řeči, že právě k tomu došlo, když Rob Reiner a Sally Struthersová odešli ze seriálu All in the Family. A tak jsem v sedmém roce odešel bez jakéhokoli velkého loučení. Během filmařské přestávky si to vedení rozmyslelo, takže jsme nakonec podepsali smlouvu na dvoudílnou epizodu, která se vysílala v osmém roce - "Sbohem Radare".

Po prvních třech letech jsem se v důsledku povinností, kladených na mne rodinným životem, objevoval v méně dílech. Obvykle jsem jich natočil třináct za sezónu. Tehdy jsem to nevěděl, ale začal jsem trpět tím, čemu se říká "vyhoření". Nejhorší to bylo v pátém roce a také podle odborných pramenů k většině případů vyhoření dochází v pátém roce natáčení. Pět let bylo mým limitem pro jednu postavu. Dosáhl jsem vrcholu svých hereckých, tvůrčích a fyzických schopností. Kdybyste skutečně chtěli vědět, co se se mnou dělo, nebo co se docela dobře může přihodit i vám, nikdo vám to neobjasní lépe než dr. Herbert Freefenberger ve své knize "Burn-Out" (Vyhoření).

Vyhoření je sociální porucha, která byla identifikována teprve v posledních deseti letech. Je to pracovně orientovaná porucha, zapříčiněná realitou světa měnícího se tak rychle, že měřítka, která si člověk přinesl z dětství, už neplatí, když dosáhne dospělosti. Věřím ve správné a špatné a v systém, v němž jsem vyrostl, a přesto jsem odešel pracovat do industriálního světa, kde vládnou hodnoty z padesátých let. Deziluze, kterou prožíváte, je tak velká, že ve snaze dosáhnout věcí, o nichž se domníváte, že vám chybí, se snažíte pracovat stále víc. Čím usilovněji pracujete, tím méně se vám toho daří, tím větší paniku pociťujete a pak už jen ve spirále klesáte k syndromu vyhoření, naprostému zplundrování životní energie. Je to dočasné. Symptomy jsou fyzické i psychické - bolesti v kříži, pálení žáhy, průjmy, svědění, popírání, že máte problémy tohoto rázu, nesmírný strach, že něco je špatně, ale nejste schopni určit co.

Lidé, kteří trpí syndromem vyhoření, potřebují vědět, že se jedná o přechodný stav. Mohou se z toho dostat buď tím, že se problém budou snažit zmírnit, podobně jako jsem to udělal já - vzal jsem si roční volno; nebo tím, že se pokusí změnit svůj postoj a uvést jej do souladu s realitou moderního života. Jako křesťan jsem se rozhodl pro první řešení.

Celých sedm let mne nikdo neoslovil jménem Gary. Jenom Radare. Víte, jméno je velice důležitá věc. Je to jeden ze základních prvků identity. Pokud nemáte jméno, jste v průšvihu. Ne, nechci, aby mne lidé oslovovali: "Pane Burghoffe" - stačilo by obyčejné Gary. Jméno Radar mi dokonce ani nepatří. je vlastnictvím společnosti Fox; mohou s ním nakládat dle libosti.

Radarův růst hodně omezovaly hranice televize. Když se některá z postav výrazně mění, studio se stává nervózním. V konečném řazení jednotlivé epizody neběží v tom pořadí, v jakém jsme je natáčeli, a je velmi matoucí jeden den vidět postavu takovou a druhý den úplně jinou. Všichni jsme se snažili zdokonalovat a růst, ale nakonec to dopadlo tak, že postavy se v epizodách měnily a pak se zase stávaly stejnými jako předtím - až na závěrečný film, který byl o vzestupu, jenž má být trvalého rázu.

O mé podrážděnosti na place byly napsány celé příběhy, což považuji za nespravedlivé. Na to, jací byli ostatní, nehleděl nikdo. Víte, všem nám na M*A*S*H a jednomu na druhém velmi záleželo, a malá zklamání se tudíž stávala velkými zklamáními, Řekl bych, že ty poslední dva roky jsem reagoval impulzivně - ne zlostně, a rozhodně ne bez lásky a úcty. Lidé, kteří trpí syndromem vyhoření, jsou podráždění, protože se ze všech sil pokoušejí dosáhnout něčeho, co je mimo jejich možnosti. Snaží se být lepší, než je možné. Nátlak, který tím sami na sebe vyvíjejí, je nesnesitelný.

Dlouho mi trvalo, než jsem pochopil, co se se mnou děje. Musel jsem odejít. Řekl jsem jim, že svou smlouvu neobnoví,. že o peníze mi nejde, že nemám v úmyslu začít pracovat na ničem jiném. Jediné, na co jsem byl v sedmém roce schopný myslet, bylo to, že si vezmu roční volno, abych se mohl věnovat své dceři. To jsem taky udělal. Podařilo se mi dostat se z toho. Pustil jsem se do studia bible. Pracuji v divadle a mám nový žebříček hodnot: rodina, přátelé, kontakt s přírodou, profese. Svoje pojetí Boha se snažím oslavovat ve všem, co dělám. Ještě mi to moc nejde, ale snažím se.
Žádné komentáře