Stránky o seriálu M*A*S*H

Stránky o nejlepším seriálu MASH

Herci a jejich postavy

David Ogden Steirs-Charles

Celý život jsem měl pocit, jako by mě vedla prozřetelnost. M*A*S*H do mého života zapadl skutečně úctyhodně. Kamkoli jsem se vrtnul, vždycky mi někdo nabídl práci, tu nejlepší roli, něco skutečně skvělého. Za dvacet let své herecké kariéry jsem nedobrovolně nepracoval všehovšudy šest měsíců a mimo toho jen během kratičkých přestávek. Za egoistu se nepovažuji, ale byl jsem natolik dobrý, že jsem neudělal ostudu žádnému projektu, jehož jsem se zúčastnil. Vždycky jsem odvedl kus poctivé práce.

Když jsem poprvé přišel do Los Angeles a "televizní říše", nenáviděl jsem ji. Pro mladého herce, ne právě dobře obeznámeného s videopásem, bylo vskutku šokující vejít do té tovární atmosféry. Platí vám nezřízené množství peněz za to, že projevíte minimum svých schopností ve filmu, který se nedotkne, nepoučí, neosvítí, nepozvedne, ani nebude mít dlouhé trvání. nebyl jsem připraven na rychlost, se kterou křičeli: "Klapka!" O něco se to zlepšilo, když jsem začal hostovat v Rhodě - ovzduší tam bylo stejně přátelské jako v kterékoli jiné divadelní společnosti, co jsem kdy poznal. Před seriálem M*A*S*H jsem společně s Davidem Doylem hrál v seriálu Charlie´s Angels. Já udělal pilotní díl. Matně si vzpomínám na pana Spellinga (Aaron Spelling, producent seriálu), který mě neměl rád a navíc mi nedůvěřoval, a myslím, že byl mým odchodem potěšen stejně jako já.

V posledním roce seriálu The Mary Tyler Moore Shows jsem hrál ve třech jeho epizodách. Náhoda tomu chtěla, že chlapík, který byl producentem seriálu M*A*S*H (Burt Metcalfe), je viděl. Já v nich hrál koktavého velitele stanice - barakudu v lidském těle s kouzelným úsměvem na tváři a podvraťáckým vztahem k lidem. Burt chování mé postavy ohodnotil jako "mile nemilé". Právě takový charakter potřeboval - navenek opovrženíhodného člověka, který se k sympatickým hrdinům chová jako bastard, a přitom si zachovává alespoň tolik sebeúcty, aby nemusel pohrdat sám sebou. Takového člověka vám stačí potkat jednou za život a víckrát ne.

Nastoupil jsem v šestém roce. První tři týdny či tak nějak na mě byli skutečně velice milí. Pak jsem jednoho dne byl na sále, kde jsme právě dokončili nějaký detailní záběr, když tu mi před obličejem zasvištěl kus gázy a já pomyslel, prokrista, to jsem tak špatný, že po mně házejí věci? Nenapadlo mě, že tímto způsobem si projevují vzájemné sympatie.

Samozřejmě, měl jsem obavy, zda jejich kruh nebude sevřený tak těsně, že mě mezi sebe nepustí. Na tom, aby mne přijali, mi skutečně velmi záleželo, a byl jsem tedy nesmírně potěšen, když svým svérázným žertováním stvrzovali naše přátelství. Hlavou se mi honily i chmurné představy, že M*A*S*H, seriál natolik oblíbený a pevný v kořenech, zkrachuje jen kvůli tomu, že jsem mezi ně přišel já. Stejným údobím procházel Farrell, když nastoupil po Wayneovi, a stalo se to i mně. Je to vlastně zcela přirozený jev. Na začátku sezóny lidé hltají zbrusu nové věci, takže se může stát, že sledovanost starých mírně zakolísá. Když se pak ukáže, že nové věci nejsou tak přitažlivé jako to, co už běží delší doby, ohlas se vrací zpět k normálu. jenomže to může trvat pět či šest týdnů na začátku sezóny, a pokud přejdete právě v tuto dobu, kladete pokles sledovanosti za vinu sobě. Jediné starosti, které mě trápily, byly tudíž ty, které jsem si sám vymyslel, přičemž jsem ignoroval skutečnost, že všichni ti lidé kolem jsou špičkoví profesionálové, kteří by mě nikdy nepodrazili. Bylo to prosté.

Na place jsme si užili hodně legrace. Jednoho rána se nám podařilo shromáždit kopec palačinek, co zbyly v jídelně, a v okamžiku, kdy Alan domluvil, stal se terčem nejméně osmi těch lepkavých, studených věcí. Panečku, bylo to skvělé!

Znáte tu historku s mojí šatnou? Stalo se to v devátém roce. Než jsem se vrátil z oslavy Dne díkůvzdání, někteří z herců si od malířů vyptali barvy a z legrace vymalovali mou šatnu na oranžovo a červeno. Když jsem do ní příštího rána nic netušící vstoupil a rozsvítil, pro moje oči to byl šok. Po dvě hodiny před kamerou jsem nedokázal s určitostí říct, na koho se vlastně dívám. Samozřejmě, šatnu jsem nechal přemalovat - Farrellovým knírem.

Už kvůli riziku pramenícímu ze společné práce si lidé hledají cesty, jak se mezi sebou vzájemně sblížit. Někdy je to velmi obtížné. Pokaždé, když vrčí kamera, soustředíte se jen na svou roli. Tím jste vystaveni určitému druhu nátlaku, který vás nutí spoléhat na druhé a zároveň nalézat v sobě sílu dovolit ostatním spoléhat na vás. Jsou to nitky podivuhodným způsobem spojené dohromady. Vytváříte tkaninu dostatečně silnou, aby vydržela psychologický, emocionální a časový nátlak provázející natáčení takového díla. To se stalo i nám. M*A*S*H pojednával o životě v záběru tak širokém a detailním - nejenom ve válce, ale jakémkoli druhu stresu... že nás to emocionálně velmi těsně stmelilo dohromady.

Naše postavy se od sebe charakterově hodně lišily. Žádný z nás nedělal to, co ostatní. Každý představoval zcela odlišný vzorek lidské populace. Nikdo z nás neoprávněně nezabíral území někoho druhého, takže naše postavy byly poměrně rychle charakterově vymezeny a mohly se bez rizika sblížit, protože mezi námi panovalo velmi silné ovzduší důvěry. Základem úspěchu seriálu byla skutečnost, že nikdo se na nikoho nedíval spatra, a tato tendence se projevovala i ve vztahu k divákům.Co se námětů týče, nikdy jsme společnosti ani studiu nedovolili nějak přísně nás omezovat. V důsledku toho jsme se k lidem nikdy nechovali jako k naivním hlupákům.

Myslím, že Winchester je všude kolem nás. Nemá to nic společného s rodinným zázemím, penězi nebo vzděláním. Winchester se snažil uchovat to, o čem se domníval, že jej činí slabým, tím že se pokoušel o věci, které byly nad jeho síly. Tím neříkám, že by byl dvourozměrný. Chci jen říct, že uvnitř nebyl ani nejistý, ani vystrašený, jen vždycky trpěl pocitem, že není dost dobrý, aby se mohl stát členem rodiny, k níž byl připoután. Dokonce i když působil sebejistým a dalo by se říci domýšlivým dojmem, zjistil jsem, že jako člověk je cenný a komický zároveň a v konečném důsledku sympatický. Chce to jen trochu víc snahy nalézt jej - proniknout skrze hradbu z řečí, kterou vám staví do cesty. Používal ty své převleky a masky sebejistoty a neotřesitelnosti a nesnášel, když se mu někdo dostal pod kůži. Stejné množství času, jaké věnoval zametání svých stop, trávil tím, že se snažil chránit nedotknutelnost své osoby. M*A*S*H si byl natolik jistý sám sebou, že na konci mu umožnil mírně se změnit. Jako by konečně začal žít tam, kdy byl, a ne o dvanáct tisíc mil dál. Vztahy, o nichž zjistil, že pro něj hodně znamenají, byly na konci mnohem skutečnější, než jim dovolil být původně.

M*A*S*H v žádném případě nepostrádal komičnost a myslím, že jeho základ spočívá v tom, že vychází z postav, které jsou veskrze lidskými bytostmi. Reagují v podstatě na absurdní prostředí zaplněné množstvím krve... a bolesti pramenící z toho, že mají zachraňovat lidi, které se druzí snaží zabít. Něco takého člověk vnitřně posílí, takže pak dokáže mnohem lépe využívat své vlastní možnosti a má tendenci nečinit kompromisy, ale spíš brát chování druhých jako jejich vlastní způsob obrany před zešílením, a já myslím, že ta bolest je pod humorem patrná. Nikdy jsme si nedělali legraci na úkor lidské hrdosti nebo citlivosti.
Žádné komentáře