Stránky o seriálu M*A*S*H

Stránky o nejlepším seriálu MASH

Herci a jejich postavy

Jamie Farr-Klinger

Třetí rok byl pro mne velmi důležitý, protože to jsem vlastně měl první rok smlouvu. Předtím jsem byl obyčejný epizodní herec, dostával jsem plat na ruku za každý den natáčení a neměl jsem žádné závazky do budoucnosti ani vůči společnosti, ani vůči seriálu. První rok jsem natočil šest epizod; druhý rok už jich bylo dvanáct; pak se mnou podepsali smlouvu a já konečně byl stálým hercem, za jakého mne ostatně všichni od začátku pokládali.

Předtím jsme společně s Eddiem Cargem psali scénáře k soutěžním hrám a naše situace nebyla právě záviděníhodná. Nedařilo se nám a sociální podpora docházela, takž jsem vážně přemýšlel, že toho nechám. S herectvím jsem chtěl nadobro skoncovat. Ze seriálu M*A*S*H se ozvali před natáčením šesté epizody, jmenovala se tuším Kdo je šéfchirurg. To ještě M*A*S*H v televizi neběžel. Ze seriálu F-Troop jsem si pamatoval Geneho (Reynoldse) a také jsem znal režiséra, a ti pro mě obstarali epizodní roli. Páni, jak já byl šťastný, když jsem za den na place dostal 250 dolarů.Navlékli mě do uniformy ženského armádního sboru a do lodiček a poslali mě před kameru. Všichni vybuchli smíchy. Líbilo se jim to. hrál jsem Klingera tak, jak mi řekl režisér - prostě jako teplouše. Když Gene a Larry druhého dne procházeli natočené epizodní úlohy, usoudili, že takhle to není ono, takže mě zavolali znovu s tím, že scénu předěláme. Já byl jen vděčný za další den práce. V žádném případě jsem od toho neočekával víc. Byl jsem rád, že mohu vyrovnat pár nezaplacených účtů, což se mi do té doby moc nedařilo.

Druhého dne jsem tu scénu natočil znovu, tentokrát jako normální mužský, oblečený do ženských šatů. Tak se zrodil Klinger - absolutně přímý charakter.

O pár týdnů později mi zavolali kvůli natáčení další epizody. Tentokrát jsem na sobě ženské šaty neměl. Byla to velmi vážná úloha. Myslím, že Klingera chtěli použít jako názornou ukázku toho, jakého cvoka z člověka dokáže udělat válka. Potom mě ale znovu navlékli do dámských šatů. To už jsem se začínal stávat populárním. Když byl moje manželka v práci, chodíval jsem pro rodinu nakupovat potraviny - víte, když jsem byl malý, moji rodiče měli krám a já uměl nakupovat jídlo, které bylo dobré, levné a navíc dlouho vydrželo. Vzpomínám si, jak jsem jednou byl v tom obchodě, lidé po mně pokukovali, pak mě začali poznávat a žádat o autogram. Když to trvalo už dva roky, začal jsem si připadat hloupě. Chtěl jsem být tím, za co mě ti lidé považovali, řádným hercem. řekl jsem svému agentovi, že mě mezi sebe buď přijmou, nebo odejdu, a tehdy jsem dostal stálou smlouvu. I když, co se placení táče, další rok či dva to zůstalo při starém - snažili se na mně šetřit.

Na vývoji postavy jsem se podílel málo - o ten se zasloužili především Gene a Larry. myslím, že s onou poněkud netypickou postavou a jejími převleky šli tak daleko, jak jen to bylo možné, a když jim došly nápady, nechali ji po Radarově odchodu růst a vyvíjet se zcela přirozeným směrem.

Ten třetí rok jsem si ještě moc vyskakovat nemohl. Dokonce jsem ani neměl svou šatnu. Převlékal jsem se v maringotce připomínající kamrlík. Připadal jsem si jako Alec Guinness v Mostě přes řeku Kwai. Bylo to příšerné. Jednou v létě po obědě mě Gene uviděl a nemohl uvěřit vlastním očím. To on mi zajistil šatnu. Bylo to ve druhém patře budovy A. Ve skutečnosti to byl normální byt - už to chtělo jen blikající světla, nějakou špeluňkovou muziku z automatu a Geneho Tierneye, které by vtančil dovnitř v rafinovaných dámských šatech. Ty bych si pak od něho půjčil. Nebyl tam žádný nábytek. Nedali mi ho. Bombardoval jsem kancelář žádostmi a sám jsem si upravil pár starých věcí. Našel jsem si pohovku, která vypadala jako jedno písmeno abecedy - konkrétně U. Na tu věc se nedalo lehnout. Ke konci roku jsem si zabral Wayneovu ledničku. Nebo že by to bylo až v dalším roce? Každý den jsem si do práce nosil oběd z domu, protože jsem si nemohl dovolit jíst v jídelně, a potřeboval jsem tudíž ledničku. Pak jednoho dne přišli jacísi chlapíci a odvezli ji pryč. Řekl jsem režisérovi, že jestli mi ji nevrátí, ať si mě příště kvůli natáčení vyzvednou doma.

Tak to běželo celé čtyři roky a pak jsem na ně přitvrdil. Požádal jsem o novou pohovku. Dostal jsem ji. Byla masivní a moderní; ale příliš krátká, než aby se na ní dalo pohodlně ležet.

Třetí rok byl vzrušující, protože jsem konečně dostal stálou smlouvu a jistým způsobem se stmelila forma seriálu. Stali jsme se hitem. V těch dobách jsem se nesmírně rád probíral šatníkem. Například Alanovy kostýmy - to byla košile s havajským vzorem, nějaký ten svetr a župan. Loretta tam měla o pár věcí víc, ale já - já tam měl celé stohy dámských šatů. Moje kostýmy, to nebyla žádná veteš - každý byl vybírán velice pečlivě. Všechny kusy byly opatřeny visačkami, takže jsem věděl, které hvězdy je nosily. Jednou jsem na place uviděl Ginger Rogersovou, natáčela tehdy tuším Love Boat. zavolala na mě a poděkovala mi, že jsem na sobě v jedné epizodě měl její kostým. Někdy jsem se v šatně sešel s Burtem a debatovali jsme spolu o kabelkách a lodičkách, což je pro dva dospělé muže vskutku prapodivné téma k diskutování. Jakmile se sešlo dost kusů oblečení, sám jsem se podílel na sestavování kostýmů, a když se mi něco nelíbilo, mohl jsem to bez obav říct. Vždycky jsem toužil obléknout se do kostýmu po Jennifer Jonesové, ale tohle přání se mi bohužel nesplnilo. Naopak jsem nesnášel dámu jménem May Wittyová. byla děsně tlustá a já v jejích šatech vždycky vypadal jako Maria Ouspenská. Jedním z mých oblíbených kostýmů byl malý skotský pléd na střevíci. V tom jsem klidně mohl pobíhat celý den a bylo mi v něm pohodlně. Ovšem nosit od rána do večera náušnice někdy bylo skutečně nepříjemné; víte, nemám propíchnuté uši. Ani v lodičkách jsem se necítil nijak zvlášť dobře. Jednou, to bylo ve třetím roce, jsem na Ranči natáčel scénu, v níž běžím přes pole, protože Radar mi přinesl dopis, kde moje dívka píše, že si mne chce vzít. Měl jsem tehdy na nohou peau de soie lodičky po pětadvaceti dolarech z pár, a když jsem zničil druhé či třetí, pomalu jsem z toho dostával hysterický záchvat. Myslím, že tenkrát se zbytečně moc utrácelo. Nakonec jsem tu scénu udělal v teniskách a nikdo nic nevěděl. Až doteďka.

Ve třetím roce dostávala tvar spousta věcí a do jisté míry se měnilo obsazení. Byli tam lidé, které jsem považoval za řádné herce, jimž jsem ještě donedávna záviděl, a pak jsem najednou zjistil, že stálou smlouvu nemají. Mluvím například o sestře Ginger nebo plukovníku Flaggovi. Bylo mi jich líto, protože sám jsem taky začínal jako epizodní herec a netušil jsem, že někdy dostanu stálou smlouvu. Jedním z těch šťastlivců pro mne byl Ošklivý John (australský anesteziolog). A najednou tu byl třetí rok a já měl v kapse smlouvu. začátek byl těžký. Se zbožnou úctou jsem vzhlížel k Alanovi a ostatním a nevěděl jsem, kam zapadnout. V poslední epizodě třetího roku zemřel Henry Blake. To už jsem měl smlouvu celou sezónu. Když jsme četli scénář a zjistili jsme, že Henry zemřel, všechny nás to vyvedlo z míry. Larry chtěl, abychom se k tomu vyjádřili, a hodně lidí tehdy mluvilo, ale já neřekl nic, protože jsem si myslel, že na mém mínění nikomu nezáleží. Slíbil jsem sice, že taky něco řeknu, ale nakonec jsem mlčel jako ryba. Stále jsem si připadal trochu jako vetřelec a neměl jsem blízko k žádnému z nich. Mluvil jsem jenom tehdy, když mne sami oslovili.

Celou tu věc s Henryho smrtí se snažili udržet v tajnosti. Já už svoje scény dokončil a čekal jsem doma na telefonát o závěrečném večírku. Loretta taky skončila. Pak mi zavolali ze studia a požádali mne, abych přišel natočit ještě jednu dodatečnou scénu, Loretta prý přijde taky. Zeptal jsem se jich, jestli si mám vyžádat stránky dopředu - jestli mám nastudovat nějaká text - a oni řekli ne, nedělejte si starosti, jedná se jen o rychlovku na sále, prostě jenom přijďte. Souhlasil jsem. Přijel jsem na místo oni nás svolali do jednoho rohu, tam stál Larry s velkou obálkou v ruce a vyndával z ní texty. Nemohli jsem věřit vlastním očím. Strávili jsem to v tichosti, takže štáb vlastně nevěděl nic, dokud jsme jim tu scénu neodehráli před očima. Účinek byl neskutečný. Slyšeli jsme, jak nevěřícně lapají po dechu. Byla to opravdu bomba. Tu scénu jsme museli udělat ještě jednou. Napoprvé tomu nikdo nevěřil.

Ten rok jsem byl velmi konzervativní. Tak dlouho jsem bojoval a byl jsem za vývoj situace nesmírně vděčný, ale věděl jsem, že nic z toho nemohu považovat za samozřejmost.Už mnohokrát ve své kariéře jsem zažil chvíle, kdy jsem si říkal: "Ano, to je ono", a pak se nic nestalo. Jak už jsem řekl, uvažoval jsem o tom, že s herectvím skoncuju, a na ty těžké časy jsem nikdy nezapomněl. Je to stejné jako v manželství - ani tam byste nikdy neměli zapomenout na první rande se svou ženou a na to, jak nádherné to bylo.

Když odešel Radar, svým způsobem jsem ho nahradil. Vždycky jsem říkal, že dvěma postavami, které nelze nahradit, jsou právě Klinger a Radar, protože obě jsou tak výjimečné, unikátní; obě měly svou historii a vývoj. Snáz byste dokázali nahradit některou z hlavních postav než ty dva. Nikdy ani neuvažovali o tom, že by na Radarovo místo přišel jiný herec - nic nového se nemohlo přiblížit tomu, co už se jim jednou podařilo. Samozřejmě, měl jsem strach, co se z mé postavy stane, až odložím dámské šaty a přestanu s tím pitvořením. K mému nezměrnému potěšení jsem si získal dokonce ještě větší oblibu, když jsem byl sám sebou, a nikdo neměl sebemenší námitky proti tomu, že jsem se stal obyčejným vojenským úředníkem.

Možná to bylo na konci třetího roku, nebo to bylo v dalším - už si nevzpomínám - ale přišel čas obnovit mou smlouvu a mému agentovi se zrovna nedařilo. Pracoval jsem pět dní v týdnu a dostával jsem to, co epizodní herci za tři dny. Nežádal jsem mnoho, jenom jsem chtěl spravedlivý plat. Rozhodně jsem neměl v úmyslu přepadnout Fort Knox! Muž, který měl na starosti mzdy, nekompromisně trval na tom, že to nejde. Můj agent dostal strach, že mě odepíší nebo mou postavu dají zabít, když na ně budeme moc tvrdí, a tak jsem mu řekl: "Já si to s nimi vyřídím sám." Šel jsem do rekvizitářského oddělení a půjčil si pětačtyřicítku. Pak jsem přeběhl parkoviště, schovávaje se za stromy a budovami, jako bych byl členem přepadového komanda. Nahlédl jsem dovnitř a viděl jsem, že ten chlapík je u sebe v kanceláři. Nechtěl jsem, aby mě jeho sekretářka ohlásila. Bylo odemčeno. Vyrazil jsem, rozkopl dveře a vtrhl dovnitř, mával přitom zbraní a křičel? "Když to nejde po dobrém, vyřídíme to po zlém!"

Ten chlapík vyskočil a schoval se pod stůl. Řval na mě, jestli jsem se zbláznil či co. Domluvili jsme si schůzku: přinesl jsem mu kytku a cigarety, rozumně jsme si o tom promluvili, a vidíte, najednou to šlo.

Neměli byste zapomenout, že jsme jen obyčejní lidé. Zažili jsme spolu skvělé časy, dělali spoustu bláznivin a odvedli vynikající práci. Nikdy jsme se nepovažovali za nějak zvlášť důležité. Jsme prostě jen herci, co dělají svou práci, stejně jako si na živobytí vydělávají ostatní, ať už je to pošťák, prodavač, či kdokoli jiný. Máme svou práci rádi a rádi ji děláme. A to je podle mne ze všeho nejdůležitější.
Žádné komentáře